Lucyin cestovní deník

Čtvrtý záznam

Zatímco „Blue Train“ pokračoval ve své cestě Afrikou, nemohla jsem si pomoci a přemýšlela jsem o neuvěřitelných zážitcích, které jsem dosud prožila. Abeni, erudovaná a přátelská průvodkyně, se stala nejen mou průvodkyní, ale i opravdovou přítelkyní, která obohatila mé cestování svou vřelostí a vhledem do tohoto neobyčejného kontinentu.

Naše poslední dobrodružství v Kinshase bylo vírem živé kultury a fascinujících příběhů. Město ve mně zanechalo trvalý dojem, od rušných ulic až po pestrobarevné trhy. A když jsme Kinshasu nechali za sebou, nemohla jsem se dočkat, co nás čeká v další destinaci.

Jak se krajina za vlakem měnila, bujné tropické lesy postupně ustupovaly suššímu prostředí připomínajícímu savanu. S očekáváním jsem sledovala měnící se scenérii a věděla, že rozmanitost Afriky může nabídnout mnohem víc.

Abeni se ke mně se svým všudypřítomným úsměvem připojila u okna.

„Naše další zastávka bude v Jihoafrické republice, v Kapském Městě,“ řekla vzrušeným hlasem.

„Je to místo úchvatné krásy a myslím, že se vám tam bude líbit.“

Usmála jsem se na ni a nemohla jsem se dočkat.

„Kapské město zní úžasně. Co tam můžu očekávat?“

Abeni začala vykreslovat obrazy divů, které nás v Kapském Městě čekají: „Kapské Město je známé svou úžasnou krajinou. U mysu Dobré naděje se setkávají Atlantský a Indický oceán a výhled ze Stolové hory je naprosto fascinující.“

Když mluvila, nemohla jsem si pomoci a ztratila jsem se v představách tohoto krásného města. Cítila jsem, jak ve mně bublá vzrušení, a toužím prozkoumat přírodní divy Kapského Města.

Vlak nakonec vjel do Kapského Města, a když jsme vystoupili, přivítal nás chladný mořský vánek a pohled na Stolovou horu v dálce. Město mělo své kouzlo a já jsem jím byla uchvácena od chvíle, kdy jsem vkročila do jeho ulic.

Abeni a já jsme začaly náš průzkum výstupem na Stolovou horu a panoramatický výhled z vrcholu mě naprosto ohromil. Před námi se rozprostíraly město, oceán a okolní krajina a vytvářely úchvatnou tapiserii barev a tvarů.

Odtud jsme se vydaly k mysu Dobré naděje, kde jsem stanula na samém konci afrického kontinentu a zaplavil mě pocit úžasu. Vlny tříštící se o rozeklané útesy a nekonečný obzor mi připomínaly rozlehlost tohoto neuvěřitelného kontinentu.

Když jsme zamířili do přírodní rezervace kousek od Kapského Města, příslib, že uvidím impaly, mě naplnil vzrušením. Abeni mě ujistila, že v této rezervaci žije početná populace impal, a já jsem se nemohla dočkat, až tyto půvabné antilopy uvidím v jejich přirozeném prostředí.

„Měla bys dávat pozor, jak běhají a skáčou,“ zachichotala se Abeni a ukázala na ně.

Nemohla jsem uvěřit svým očím…

„Je to, jako by se jejich nohy nikdy nedotýkaly země! Jak se vůbec jejich těla takhle ohýbají?“

Sledovala jsem očima stádo impal, jak cválají a skáčou po zelené pastvině. Jediné zvíře, které jsem kdy viděla vypadat tak elegantně a směšně zároveň, byli Rowenini italští chrti.

V duchu jsem si poznamenala, že jí o tom řeknu, až se vrátím domů.

Náš den v Kapském Městě byl plný poznávání a úžasu, a když se slunce schovalo za obzor a město se koupalo v teplém zlatavém světle, cítila jsem vděčnost za zážitky, které mi tato cesta přinesla do života.

Moje dobrodružství však ještě nebylo u konce. „Blue Train“ čekal na svůj další cíl a já věděla, že Afrika má pro mě připraveno ještě mnoho dalších překvapení. Díky Abeniině přítomnosti byla tato cesta o to výjimečnější a já se nemohla dočkat, co nás čeká v následujících dnech.