Lucyin cestovní deník

Druhý záznam

Když jsem se dívala z okna na neustále se měnící písek, nemohla jsem neobdivovat fenka a skrytý život ve zdánlivě pusté poušti.

Jak „Blue Train“ pokračoval ve své cestě, nemohla jsem si pomoci a přemýšlela jsem o tajemném důvodu, který mi umožnil objednat si tuto výjimečnou jízdu Afrikou. Jako by se osud spikl, aby mě vzal na tuto jedinečnou cestu. Jardova nepřítomnost mě stále trápila, ale očekávání toho, co mě čeká, postupně nahrazovalo mou osamělost. Navíc bylo příjemné, že jsem nemusela mluvit o jeho nových plánech na barevné označení ponožek.

Vlak se rozjel, nechal Alžírsko za sebou a vjel do pulzujícího a živého státu Pobřeží slonoviny se vším jeho kulturním bohatstvím a rozmanitou krajinou.

Zrovna když jsem se zasnila nad nadcházející zastávkou v největším městě Pobřeží slonoviny, Abidžanu, uslyšela jsem za sebou známý hlas.

„Není úžasné vidět geparda v takovéto divočině?“

Abeni, průvodčí Modrého vlaku, mě opět našla.

Okamžitě jsem vyhlédla z okna a v dálce jsem spatřila něco, co ve mně vzbudilo vzrušení: elegantního a mohutného geparda, který se ladně proháněl savanou.

„Jako by se snažil chytit vlak!“ vyjekla jsem, když gepard běžel vedle nás.

„A skoro se mu to podařilo,“ řekla Abeni. „Gepard je nejrychlejší zvíře na souši, dokáže běžet rychlostí až 98 km/hod. Je to v podstatě chrt mezi velkými kočkami. Má hluboký hrudník, dlouhé tenké nohy a dlouhý ocas společný s chrty. Věděla jste, že není až tak překvapivé, že geparda můžete spatřit i ve dne?“

„Ne, to jsem nevěděla, proč?“ zeptala jsem se.

„Gepardi jsou aktivní hlavně ve dne, protože se vyhýbají jiným velkým kočkám, jako jsou levharti a lvi, které jsou aktivní hlavně v noci. Ti by mohli gepardy zabít nebo jim ukrást potravu. Gepard má dokonce jinou řeč, ve které hlasitě cvrliká, vrčí a mručí.“

To mě rozesmálo. Kočka, která cvrliká? To bych si ráda poslechla.

S Abeni jsme geparda pozorovaly, dokud nám nezmizel z dohledu. Očekávání další zastávky v Abidžanu, rušném srdci Pobřeží slonoviny, sílilo a já jsem se nemohla dočkat, až si toto pulzující město prohlédnu.

„Abeni, co mi můžeš říct o Abidžanu? Nějaké tipy, co bych si měla prohlédnout?“

Abeni se na chvíli zamyslela a pak odpověděla:

„To už asi víš, že Abidžan je největší město a také hlavní město Pobřeží slonoviny.“

(To jsem nevěděla, ale protože jsem nechtěla vypadat, že vůbec nic nevím, jen jsem přikývla. Opět jsem litovala, že jsem zapomněla svou knihu ‚Africa for Dummies‘…)

„Za návštěvu vždy stojí národní park Banco, kde si můžete prohlédnout deštný prales s tropickými stromy a řadou místních zvířat Abidžanu. Měla byste také navštívit zručné obchodníky v obchodní čtvrti Abidžanu, nabídne vám jedinečný zážitek, který vám přiblíží každodenní život a kulturu.“

„K názvu města se váže i jedna veselá historka: Podle místních pověstí vznikl název ‚Abidžan‘ nedorozuměním. Legenda praví, že starý muž, který nesl větve na opravu střechy svého domu, potkal evropského cestovatele, který se ho zeptal na jméno nejbližší vesnice. Stařec neuměl jazyk průzkumníka a myslel si, že se ho ptá, aby zdůvodnil svou přítomnost na tomto místě. Vyděšený tímto nečekaným setkáním utekl a křičel ‚min-chan m’bidjan‘, což v jazyce Ébrié znamená: ‚Právě jsem ostříhal listí.‘ Průzkumník v domnění, že jeho otázka byla zodpovězena, si zapsal název lokality jako Abidjan.“

To mě opět rozesmálo.

Nemohla jsem si pomoci, ale usmívala jsem se nad náhodnými okamžiky a souvislostmi, které se na této neobyčejné cestě odehrávaly. Abeni a její milé přivítání v Africe mi otevřelo dveře do světa dobrodružství a objevů, které jsem si při prvním nástupu do „Blue Train“ vůbec nedokázala představit.