Lucyin cestovní deník

První záznam

 

Tak jsem se ocitla v jednom z nejluxusnějších vlaků na světě, v „The Blue Train“, známém také jako okno do duše Afriky, a vydala se na dlouhou a vzrušující cestu. Usrkávala jsem šálek krásně horké kávy a uvelebila se do měkkého sedadla.

„The Blue Train“ obvykle jezdí pouze po Jižní Africe. Z nějakého záhadného důvodu se mi však podařilo rezervovat si velmi speciální jízdu, která mě sveze po celé Africe!

Přesto jsem si nemohla pomoct, ale cítila jsem se trochu osaměle.

 

Jarda Koloťuk mi slíbil, že se ke mně na tuto cestu připojí. A přesto jsem tu sama, sedadlo vedle mě studené a prázdné, zatímco Jarda zůstal doma, aby se postaral o naše nádraží.

 

Podívala jsem se z okna. Moje oči se nemohly nabažit pestré a barevné scenérie a odmítaly mrknout a přehlédnout některou z teplých a sytých oranžových, hnědých a zelených barev Alžírska.

Vlak se už delší dobu sunul bez zastávky, přesto jsem věděla, že musíme být stále v Alžírsku, už jen proto, že průvodčí z reproduktoru neoznámil nic jiného.

Nikdy jsem neviděla tolik písku! Byla jsem si jistá, že to má být Sahara, ale samozřejmě jsem si zapomněla vzít cestovního průvodce ‚Africa for Dummies‘ a nemohla jsem se tak ujistit. Vinila jsem z toho Jardu, protože ten by na něco takového nikdy nezapomněl. Dokonce si barevně rozlišil a složil spodní prádlo do šuplíku (bílé měl označené modře, zelené žlutě a tak dále).

 

Najednou vlak zpomalil. Nechápala jsem proč, protože se zdálo, že v dohledu není žádná stanice. Odložila jsem šálek s kávou a rozhlížela se, dokud jsem si nevšimla průvodčí, která kráčela mým směrem.

Zamávala jsem na ni v naději, že mi vysvětlí, proč neplánovaně zastavujeme. Než jsem se jí však stačila zeptat, vyrušil mě pár obrovských pískových uší, které vyčuhovaly zpoza písečné duny. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale pak jsem si všimla, že jedno z uší se lehce pohnulo!

Za mnou si zdvořile odkašlala průvodčí a mě nenapadlo nic lepšího než říct:

„Vidíte to taky?“

Tiše se zasmála a odpověděla krásným teplým a sytým hlasem:

„To je fenek. Pochází ze severoafrických pouští, jako je Sahara, kterou právě projíždíme.“

Aniž bych odtrhla oči od malého pískově hnědého těla, které teď začalo následovat obrovské uši přes dunu, zeptala jsem se:

„Jak tady přežívá? Vždyť tu není nic jiného než písek!“

Průvodčí se znovu zasmála, sedla si naproti mně a odpověděla:

„Fenek má přizpůsobené uši, srst a dokonce i ledviny tak, aby se dokázal vypořádat s vysokými teplotami a jen malým množstvím vody. Živí se hmyzem, drobnými zvířaty a ptáky. Byla byste překvapená, jak živá může být poušť, přestože vypadá tak neobyvatelně.“

Konečně jsem odtrhla oči od fenka a usmála se na průvodčí:

„Zdá se, že toho o Sahaře víte hodně. Jmenuji se Lucy, těší mě!“

Oplatila mi úsměv a odpověděla:

„To bych měla, Afrika je můj domov, mé srdce a mé pracoviště. Jmenuji se Abeni, také mě těší. Cestujete sama?“

Znovu jsem se podívala z okna a povzdechla si:

„Bohužel jsem si zapomněla vzít průvodce ‚Africa for Dummies‘…“

Abeni se zasmála:

„Nebojte se, ráda vám odpovím na vaše případné otázky a povím vám všechno o Africe. Věděla jste například, že fenkové žijí v norách, které mohou být velké až 120 m²? Máte docela štěstí, že jste jednoho z nich viděla, protože jeho pískově zbarvená srst mu obvykle umožňuje se docela dobře skrýt. Přes den odráží sluneční světlo a v noci mu pomáhá udržet si teplo. Předpokládám však, že ho prozradily dlouhé uši.

Pokusila jsem se ještě zahlédnout roztomilou lištičku, ale už zmizela.

„Fascinující! Momentálně se nacházíme v Alžírsku, je to tak?“

Abeni přikývla.

„Přesně tak. Oficiálně se jmenuje Alžírská demokratická lidová republika a je to největší stát v Africe a dokonce desátý největší stát podle rozlohy na světě! Většina obyvatel Alžírska jsou Arabové, proto zde většina lidí mluví alžírskou arabštinou. Poměrně běžná je však také francouzština. Hlavním a největším městem je Alžír, který se nachází na úplném severu na pobřeží Středozemního moře. Uděláme si tam několikahodinovou zastávku, takže byste měla vystoupit a porozhlédnout se tam, je to docela zajímavé.

 

Abeni se pak podívala na hodinky a vstala.

„Musím teď pokračovat v práci, ale určitě se ještě zastavím. Užijte si cestování!“

Poděkovala jsem jí a zamávala na rozloučenou.

 

Pak jsem vytáhla svůj cestovní deník a rozhodla se toto setkání zapsat. Netušila jsem, že to byl jen začátek dobrého přátelství a úžasných příběhů a informací o všem, co jsem měla během tohoto zvláštního dobrodružství ještě vidět.